Děkuju vám!

Tak už je se mnou doma. První místo. Bloggerka roku 2010. Moje první místo v životě.

Ve třetí třídě jsem byla třetí v soutěži místní knihovny. Půl roku jsem po odpolednách smolila doma čtenářský deník, abych se mohla zúčastnit klání „Zapiš a vyhraj“ nebo jak se to jmenovalo. Porod to byl: „Na knížce se mi líbilo, že je hezká.“ A k větám stejného ducha jsem kreslila obrázky.

„A mami, co mám namalovat k Dášeňce?“

„Psa, ne?“

„Psa?“

„No, psa, vždyť je to o psovi.“

„A jak se maluje pes?“

„Ježišmarjá jako pes, čtyři nohy, čumák.. někde ho obkresli.“

„A kde ho mám obkreslit?“

„Zlatíčko… co třeba v nějaký knížce?“

„A v jaký?“

„Úúúúúú“ (maminka úpí),  „třeba v tý o Dášeňce.“

Ze slavnostního vyhlášení jsem si domů přinesla odznak, a pak ještě globus velikosti tenisáku, diplom a knížku, která měla na obálce motýla připomínajícího bagr. 

Ve stejném roce v pěvecké soutěži ve škole v přírodě jsem se neumístila. Po Já do lesa nepojedu se ozval vlažný potlesk a objevily známky 2 - 2 -2. Nejmíň bylo jedna, nejvíc pět. Žádný odznak.  

Spravila jsem si chuť o pár let později v Partyzánském samopalu. Druhé místo v kolektivu a postup do okresní soutěže. Z té naše družstvo vypadlo. A já se málem udusila při běhu v plynové masce. Dostaly jsme (my holky, co jsme běžely a střílely) odznak.

O Puškinově památníku radši pomlčím. Pusť svěgdá búdět sólnce. Místo odznaku čestné uznání.

A pak nic. Pochopila jsem, že můžu být ledacos, jen ne vítěz.

A teď jsem. Díky vám!

Dostala jsem cenu, o jaké se mi v životě ani nesnilo. Svým hlasem jste mi vzkázali, jo, holka, to co píšeš, se dá občas číst.

A já vám za to ze srdce moc a moc děkuju. Tenhle vzkaz je nad všechny odznaky světa.