Nepřijdu, neudělám

Tu chybu jsem dělala často. A vlastně si ji někdy střihnu i teď. Neumím říkat ne. Radši zkousnu ret, někdy i kapka krve vytryskne, sešpulím pusu, nadechnu se a padají ze mě věty, jistě, že přijdu, určitě se zúčastním, to víte, že mi nevadí, že tady jste. A přitom jo, přitom mi zrovna tohle neskonale vadí. Jdu proti sobě urputněji než Messner na Annapurnu.  

Naposledy jsem sama sobě rvala vnitřnosti a obětovala dobrou náladu na oltář obecné spokojenosti při rodinné oslavě. Lépe řečeno, nikoli obecné, ale spokojenosti jedné osoby. Házela jsem do sebe antibiotika, bylo mi nevalně, přesto jsem se taky veselila a k tomu navrch pracovala. Stála jsem s přestávkami půl dne na dešti a držela talíř, na který můj milý okrajoval do zlatova opékající se krůtu a pak její naplátkovaná prsa, stehýnka, křidýlka nosila příbuzným. Pták měl jedenadvacet kilo, takže s vyhlídkou, že budu takhle asistovat zhruba do půlnoci. S večerem řady slavících řídly a my s milým mohli zalézt do zastrčeného kutlochu, nalít si víno (tedy on) a povídat o životě. Drůbež se točila nad ohněm nezávisle na nás, jen čas od času potřebovala zkontrolovat. „Co se mi tam hrabete?“ zaslechla jsem milého, který šel na jednu z kontrol. „Jo to seš ty.“ Hodila jsem na sebe bundu a vyrazila asistovat a omrknout „kdo že je ten ty“. Okolo grilu se potácela postava. „Prej se tady něco slaví. Tak jsem přišel. A taky jsem něco přines,“ zašustil igelitkou s lahví myslivce a dezertního vína. „Na dejte si.“ Zdvořile jsme odmítli.

Zkrátím to, rozehrálo se divadlo jednoho herce, během pár minut nám stačil povyprávět svůj životní příběh a pozurážet svoji bývalou ženu i mě (nazval mě samičkou a opilecky oznámil, že mám pěkný pekáč). Kopla jsem do kamínku a zašila se v kutlochu. Můj milý mě přišel obejmout kolem ramen. „On je vlastně nešťastnej, víš. Moc se mu nepoved' život. Je sám,“ Utrousila jsem ne zrovna mile, že se nedivím, ale vrátila se a přinesla mu dvojku vína. Otočil ji do sebe a pochopil, že s námi může žít, tedy alespoň dočasně. Protrápila jsme se přes půlnoc, příjemné povídání vyměnila za opilecké žvatlání. Za celou dobu, a že to byl velký opruz, jsem nebyla schopná poslat dotyčného do háje. Zmizel, jak se zjevil. I s masem, které jsme si schovávali na druhý den k obědu.

Uf. Definitivně mi došlo, že mám k vlastnostem matky Terezy docela daleko. Zrnko upřímnosti v komunikaci s bližním v nesnázích nebylo. Začala jsem svému milému ještě tu noc vypočítávat všechny úlitby našim známým a kamarádům, kteří nás někam zvali ve chvíli, kdy se nám vůbec nechtělo, ale my přesto šli. Anebo se rovnou nasoukali k nám, hohó, jdeme okolo a chceme vás vidět. Jedna návštěva mě dokonce vytáhla z postele a donutila nandat už vyndané kontaktní čočky. My jsme přišli kvůli tóóběěě, halekali posílení několika panáky. „Prosímtě, řekni jim, že už spím, prosím,“ škemrala jsem jako dítě. Přestože jsem věděla, že stejně nakonec sejdu mezi rozdováděné nezvané hosty. Větu, promiňte, ale dnes ne, ode mě nikdy nikdo neslyšel. A tak jsem plnila vůli druhých. V lepším případě jsem se po několika kradmých kyselých obličejích začala nakonec bavit, v horším jsem kyselost maskovala až do konce. Přeci neurazím...

Až ten, co nám odnesl oběd, mi pootevřel oči. Čas je drahý. Trávit ho jinak, než skutečně chceme (pokud samozřejmě okolnosti dovolí), je čirá blbost. Opilcovi i noční zpovykané návštěvě jsem to umožnila. Tak proč ne sobě?

psáno pro Marianne