Ahojky, Verčo Slámo

Dnes jsem letmo nahlídla do článku o tom, že se nějaké slečny a paní jmenují jako muži, Smetana, Svoboda, Robinson a že je to trochu trapné. Každý ať se jmenuje, jak chce, třeba Kuličko, směšné a trapné totiž není nikdy samotné jméno.  

Směšné a trapné je, když se najednou takhle chce jmenovat až doteď Svobodová, Smetanová, Robinsonová, Lásková a kdo ví jaká ová ještě. Prostě proto, že se tak jmenuje Evča, Verča, Peťka (Eva, Veronika, Petra původně) a vypadá to strašně kůůl a světově, nééé? Je to stejně legrační, jako když si dnes ženy zavěšují kabelu na předloktí, přestože si ji vždycky házely na rameno, protože tam se jim prostě nosila líp. Je to stejně legrační, jako když se snaží nacpat do uniformy těsně obepnutých džín se spadlým zadkem, které sluší asi pěti ženám na světě a z ostatních dělají neforemné postavy z petřínského bludiště. Je to stejně legrační, jako když všechny najednou poskakují při zumbě, protože je to prostě supééér, přesně do té doby než přijde do hromadné módy fly jóga nebo salsa třeba. Je to legrační, jako když Nikča skočí padákem, přestože má závratě už v prvním patře, protože Ady taky skočila. A než nasedne do letadla řekne ahojky, držte mi palečky, protože takhle se to přeci dnes říká.

Je fajn když lidi dělají různé věci, třeba i hodně praštěné, ale s upřímnou chutí a hlavně z vlastního, opakuju vlastního přesvědčení, nutkání, chvění, prostě kvůli sobě a své radosti. Ne, proto, že to tak dělá Veronika Slámová, pardon Verča Sláma.