Pomoc! Botulotoxin!

Když jste zamilovaní, vůbec vám nevadí, že váš milý/á nosí svetr s ručně vyšitou sovou a na okraj televizního stolku odkládá ohryzky. Po několika měsících, u silně poblouzněných jedinců několika letech, byste ho za to nejradši hnali před štrasburský soud a udala ligám na ochranu týraných žen/mužů, duševního zdraví a zdravé reprodukce. Zkrátka to, co se na začátku zdá jako roztomilá maličkost, nad kterou se dokonce rozplýváte láskou a sladkými něžnostmi, je po čase problém jako stodola, který cloumá s vašimi nervy víc než uragán plátěným stanem.

Kdyby byl každý tak prozíravý a hned na začátku vztahu si uvědomil, že ho ten druhý bude po nějaké době svými zvyky příšerně štvát, lidstvo by vymřelo. Jen masochista, a podle mě navrch přiopilý, by se dobrovolně vrhal někam, kde bude úpět jako v pekelném kotli. Protože co jiného můžete udělat, když ten druhý pravidelně při cestě s odpadkovým košem k popelnici urazí kus zdi v předsíni. „Jééé, já si nevšim. Ale to přeci nevadí, lásko ne? Nějakej blbej roh, prosimtě, to se zasádruje, ne.“ (Neumí sádrovat, sádru naposledy viděl na základní škole při hodině výtvarné výchovy a v dospělosti si ji spletl s pudinkovým práškem). A ještě si pokaždé neodpustí tyhle s prominutím kecy. Jistě, před pár měsíci vám nic z toho nevadilo, ale dvaatřicet uražených rohů a křivka zamilovanosti s klesající tendencí vykonají své.

Naštěstí lidi nejsou ve věcech lásky prozíraví. Co víc, když milují, nevidí, neslyší, spí. Když procitnou, hodně se diví. Někdy tak moc, že je po lásce. Ne proto, že by se snad odmilovali. Po lásce je zkrátka jen kvůli takové blbosti jako je tlející ohryzek, vyplétaná sova s nitkami lurexu a odrolená stěna. A to je přeci velká škoda.

Napadlo mě řešení. Stejně jako se sepisují předmanželské smlouvy o tom, jak se dva podělí, když se stanou manželi a pak pomanželi -  trochu drsné a neromantické, pravda, ale prý užitečné - měla by se uzavírat ještě jedna dohoda. Zamilovaní měli by si vzájemně podepsat seznam svých zvyků, zlozvyků a úchylek, všech těch roztomilostí, které časem s láskou zatočí hůř než Uma Thurman v Kill Bill se svými vrahy.

Zkusila jsem si takový seznam načrtnout. Překvapilo mě, jak moc jsem druh ohrožený opuštěním v důsledku hovadin. Tady je.

*Když už byla řeč o těch ohryzcích, taky je nechávám na stolkách, i okrajích novin, přilepí se a když je chci vyhodit utrhnu i papír. Pokud je tisk, který patřil kvůli nějaké významné události do rodinného archívu, je lze. Kdo by archivoval odpadky.

*Povaluju po bytě i slupky od banánu. Je to ale přeci tak logické, ne. Stejně jako s těmi ohryzky. Jablko nebo banán jím ve chvíli, kdy si třeba na gauči čtu. Když si na gauči čtu, nemám vůbec chuť odkládat knížku a procházet se tam a zpátky k odpadkovému koši, když to klidně můžu udělat teprve, až si dočtu. Když na to tedy nezapomenu. Skoro mám chuť tyhle první dva body ze seznamu škrtnout, protože tohle není zlozvyk, to je nutnost.

*Bojím se starých jídel. Schovávám do lednice hrnce a hrnečky se zbytky bramborové kaše, rajské polévky, guláše atp. (to se dojí). Ne! Nedojí! Schovám, nechám pobýt a vyhodím. Proboha vy jste nikdy nic neslyšeli o botulotoxinu? Teď nemyslím o tom v injekčních stříkačkách, co udělá z pohledné tváře masku z benátského karnevalu. Myslím ten řízkový! (A no jo, já vím, že jsou jedno a totéž).

*Zásadně nezastrkávám CD a DVD zpátky do jejich obalu. Takže když si chce někdo druhý pustit dejme tomu Popelku, neměl by se divit, že mu na obrazovce naskočí Indiana Jones. I mě to už ale někdy otravuje, protože jsem v autě připravená notovat Kláro, jak to s tebou vypadá a ona se ozve Nirvana. (Pochopíte snad, že za jízdy jsem ráda, že vyndám stříbrný disk z krabičky, ještě koukat, co je zač).

*Muchlám peníze. Nikoli láskou, tak krásný vztah k nim fakt nemám. Jsem jen líná narovnat je do podlouhlé kapsy, která je určená přímo pro ně. A tak strkám bankovky do přihrádky na mince. Je to opravdu pohodlné.

*Mám v koupelně ježky. Ne, nejsem žádný praštěný chovatel. Tyhle bydlí v kelímku na zubní kartáčky. Protože to jsou zubní kartáčky, jenže vypadají jako ježci. Přitom mám plnou skříň nových, jen se s těmi starými, ježatými nedokážu včas rozloučit.

*Nevyhazuju staré časopisy a noviny. Vlastně nevyhazuju nic (viz ježci). Všechno se může hodit. Už ale začíná být na čase pořídit si o trochu větší byt. A pak zase větší. A větší. Hm, ale na to mít patnáct plus jedna nemám. Tenhle zlozvyk asi opravdu bude muset pryč.

*Všechny účty, smlouvy, účtenky a potvrzení mám v jednom košíku. Byl to krásný košík a hezky v něm doklady vypadaly, když jich tam bylo dvacet, úhledně srovnaných. Teď jich tam je sedm set dvacet a hezky tedy už vůbec nevypadají. Kdybych se nestyděla, řekla bych, že je ten košík jeden velký bordel.

*Udržet pořádek v autě je pro mě složité jako surfování pro Eskymáka. Nebudu zabíhat do podrobností. Jeden kamarád o něm řekl, joj, to je ale roztomilý chaos.

*Za to nesnáším, když visí nakřivo ručníky a utěrky. Brrr, trochu jako ten cvok z Nocí s nepřítelem. S tímhle bych fakt asi měla něco dělat.

*A taky… Ale víte co, nic se nemá přehánět. Protože takhle bych lásku zahnala dřív, než by došlo na sepisování zlozvyků.

Jo vlastně a taky mám zlozvyk, pořád něco sepisovat.

napsáno pro Ona Dnes