Kalousek a tsunami

Byl to jeden z černobílých dnů. Ráno jsem se hrozně smála (díky Jituško a Vladane!). Až mi tekly slzy. Rozmazala jsem si oči a bylo mi úplně jedno, že mě o pár hodin později čeká focení, na kterém rozmazaná prostě být nesmím. Taky mi zazvonil mi telefon a já měla z toho povídání radost. A bylo krásně. Zavonělo jaro. Pak jsem viděla v televizi domy, co padaly, a slyšela nářek. A přečetla si smutně krásný Rudův blog o malém smrtelném těle (http://havlik.blog.idnes.cz/c/181498/Duse-beze-jmena.html#t2).

Dostala jsem vztek, nesmyslný, zbytečný vztek. Na ministra Kalouska, který se culí do objektivů a žvaní něco o nahrávce a spiknutí, na ty druhé, kteří šermují rukama, jaká nahrávka, jaké spiknutí a co si to dovolujete. Na komando, které vtrhlo k nějakému redaktorovi, aby mu něco vzalo a na ty, co o tom dokážou hodiny blábolit. Na ty, co tvrdí, že nejpevnější vztahy jsou takové, kdy je žena ošklivá a muž krásný. Na ty, co objevili šestatřicet nebo bůhvíkolik mýtů o sexualitě. A vůbec na všechny, co si vymýšlejí tyhle kraviny. Taky na ty, co píšou o tom, že modelka upadla v hotelu na recepční pult a málem si vykloubila ukazováček. Na ty, co se hádají o promile budoucích dávek a tváří se, že právě rozštěpili proton a vyrobili z něj trampolínu. A na sebe, že se v tom všem taky nimrám.

Taková malichernost, zbytečnost, ubohost. Seděla jsem na kraji gauče s rukama svěšenýma a dívala se, jak voda nese domy, auta, lidi jako kostky Lega. Tolik neštěstí, proboha proč? A my tady řešíme pitomosti.

Pak mi to došlo. To moje myšlenky, mé soudy byly malicherné, zbytečné a ubohé. Není na koho mít vztek, není na koho se zlobit. Všichni jsme jako děti, které si hrají venku. Ti, kteří se hádají o osud světa, ti, kteří hrabou víc než pískomil, ti, kteří si připadají důležitější než Svatá trojice, i ti, které navždy vzala vlna.

Všichni víme, že přijde chvíle, kdy se důrazně ozve „domů!“. Víme, že existuje hlas, který nás zavolá zpátky. Jsme šílení strachy z toho, že nevíme, kdy to bude a co vlastně bude. Zaříkáváme ho. Stavíme hradby. Z moci, peněz, sexu, lásky, chytrých keců, ze všeho, co dá na chvíli zapomenout.

Jsme jako ty děti venku, kterým se ještě nechce domů. Protože venku je fajn. Někdo jen tak leží a pozoruje berušky, jiný drží v náručí panenku, kope do míče, v rohu osahává Zuzanku/Bertíka, sbírá kamínky, co se blýskají. A občas se někdo popere nebo rozšlápne cizí kyblík.

Zaříkáváme hlas.

Hlas, o kterém vůbec nic nevíme. Ani to, jakou má barvu.

Černobílé smrtelné děti.