Ježišmarjá, ta ale vypadá

Ta chvíle je noční můra. Chvíle, kdy potkáte po letech svého bývalého a vypadáte zrovna jako svoje prateta, co jí zkazili trvalou. TOHO bývalého, kvůli kterému jste ze svého nadýchaného péřového polštáře vyrobila kdysi muchomůrku po povodni.  

TOHO bývalého, který vás straší po nocích jako duch mrtvého vojáka: „je konec, je konec, je konec“ (případně v zákeřnějších variantě opakuje „dáme si pauzu drahá, dáme si pauzu..." duch sadista dodává i "zavolám ti, zavolám ti, zavolám ti“). Prostě chlapa, kterého byste chtěla potkat jedině v kondici Heidi Klum a masce Moniky Belluci. A tím nejhlubším a nejerotičtějším hlasem jen tak mimochodem utrousit: Vidíš? A tohle všechno mohlo bejt tvoje. Héhe a néééni... (poslední věta by, pravda, prozradila, že proměna v Klum a Belluci se tak úplně nepovedla).

Prostě svého osudového. (No, možná nálepka osudový vydržela přilíplá právě díky tomu, že to před lety dopadlo, jak dopadlo. Kdyby dotyčný házel za gauč ohryzky maskované v ponožce, měl by nejspíš jinou. Nálepku.)

Ať už je to s nálepkami i tím vším ostatním, jak chce, žádná nechce před mužem, do kterého bývala zamilovaná, nebo pořád trochu je, vypadat blbě zkrátka. Když totiž bude – vypadat jako prateta - hrozí, že se k zmíněným větám ducha mrtvého vojáka přidá další: „Ježišmarjá, ta ale zestárla, ta ale vypadá, no ještě že jsem se s ní tehdy rozešel“. Možná ta nejhorší, byť němá, jen v očích čtená.

Jenže ono je to všechno asi trochu jinak. Takhle to občas cítíme my, ženy. Ti, kvůli kterým se trápíme a jsme schopné projet se na pouti po stěně smrti, to vidí úplně jinak. „Jejda, jsi to ty? To jsem rád, že tě vidím. No jo vlastně, my jsme spolu kdysi chodili. Dyť já na to skoro zapomněl. To bylo fajn. Vypadáš dobře.“ A každou tu větu myslí úplně upřímně. A žádná z těch vět mu nestojí za přemýšlení, doplnění, pitvání. Za nic. Jako když v řeznictví kupuje bílý buřty. „Tenhle mi dejte, bezva. Jo ten se mi líbí. Děkuju, kolik platím? Nashledanou. Mějte se hezky.“ Dokonáno.

Kristina, hrdinka mé knížky Slunečnice ji má taky. Stejnou noční můru. Jenže velikosti jestřába. Potkala svého osudového na horách.      

Ta kytka vypadá jinak

Představovala jsem si tu chvíli dvousettisíckrát. Lehce opálená, vlasy s pramínky světlými od slunce poházené po ramenou, oči jako nebe doširoka otevřené, vlhké rty, hedvábné šaty, pod kterými je vidět všechno tak trochu, a závrať z vůně Zen Shiseido … víla zkrátka.

Tak tady jsem a nejsem už vůbec tvoje. No řekni, není ti to líto, bídáku? 

Skříííp. Skřřřříííp.

Mám na hlavě čepici, kterou jsem omylem vyprala na šedesát, takže vypadá jako klobouček batolete. Nos připomíná trapného klauna, který se snažil v cirkuse vyloudit smích tím, že se kýval ze strany na stranu. Řasenka obtisknutá až na čele. Stála osm stovek, zapomeňte, že za ni ještě někdy vyhodím takové peníze. A mráz vytlačil mezi nosem a pusou dvě hluboké rýhy jako po rolbě. „Nechtěla byste zkusit výplň, uděláme vám ji zadarmo a vy pak o nás hezky napíšete,“ přesvědčovala mě onehdy mluvčí soukromé zkrášlovací kliniky. Kde vidíš jakou rýhu, krůto? Jo, jo, vyplňte všechno, co vidíte, hlavně teď hneeed!

Tak to mu asi není moc líto.

„Jsi to ty, Slunečnice? No jasně, že jo. Vypadáš báječně. Líp než před patnácti lety.“

Aha, konečně jsem pochopila, proč se se mnou tehdy rozešel.

„Hááhóooooppp…“ vydávám zvuky jako náš hluchoněmý soused.

Usmál se. Pro ten úsměv bych tehdy ukradla Monu Lisu.

„Jak se máš?“

Jak se mám? Ty se ptáš, jak se mám? Jak se můžu mít? Chtěla jsem nebejt, ty zatracenej bídáku. Víš, jak jsem tě milovala? Nevíš nic. Ty sobeckej parchante. Stojíš tu jako trenér italskýho lyžařskýho mužstva a jsi sexy, do hajzlu, jsi tak sexy, že by vedle tebe Viggo Mortensen vypadal jako Vladimír Menšík. A ty se mě jen tak zeptáš, jak se mám?

Neřeknu z toho ani slovo. Ani jediné slovo.

„Haló, Slunečnice, přijímáš, nebo ti mám začít vybírat na mohylu?“

„Mám se dobře.“

Řekla jsem jen, mám se dobře.

Nesnáším, když mi někdo říká jinak než Kristino. Snesu tak tak Kristi od Stely.

Slunečnici ale miluju.

„Já vím,“ smála jsem se, „neumím odcházet. Od tebe.“

„A vypadáš jako slunečnice.“

„Kecáš. Copak slunečnice mají nazrzlý vlasy a modrý oči?“

„Jo, je to takovej zvláštní druh. Nikde neroste, jen existuje. Mám ho rád.“

Stehna měl jako kámen, nikdo nidky neměl taková stehna. Kdyby mu tehdy neprasklo koleno, jel by na olympiádu. 

Všechno mu šlo. Všechno. Milovat, zahazovat.

A voněl. Jeho kůže voněla prostě jen tak.

Seděli jsme na horské chatě, bylo nám dvacet a kousek, na jeho krku občas blýskl řetízek, co jsem mu dala k Vánocům. Někdo tam vyprávěl o ženě, která umí posouvat popelníky očima. Chytil mě za ruku a řekl, to je divný. Šli jsme pak spát do pokoje, kde voněla naftová kamna. Viděli jsme světla na obloze a slyšeli strašné rány. „Končí svět,“ ptali jsme se. Říkala jsem si ať, stejně už nikdy nebudu takhle milovat.    

„Mamí, tak pojedem už?“

„Představíš nás?“ Podíval se na holčičku s copem.

Takhle ses koukal na mě, bídáku.

„Mamí, kdo je to a proč tak čumí?“

„Magdaleno, neříká se čumí.“

„Aha, tak Magdalena.“