Jak jsem chodila s igelitkou

Mám doma asi osmdesát použitých ovšem dokonale vymytých mikrotenových sáčků a dvě stě dvacet úhledně složených igelitek. Suším hadry na podlahu obtočené jako užovka přes vodovodní sifon pod umyvadlem a na stolku u počítače mi stojí kalíšek s osmadvaceti propiskami, ze kterých píšou jen tři. Jojo, člověk si tahá ze svých původních domovů do těch nových lecjaké zvyky.

V naší rodině se nevyhazovaly a tudíž skladovaly mikrotenové sáčky odnepaměti. Lépe řečeno od doby, kdy se začaly prodávat. Byla to vzácnost, tenoučká průhledná hmota místo tuhého béžového papíru, do kterého se strkalo všechno od bochníků po sandály. Kdo měl mikroten, byl cool…

Maminka použité pytlíky vždycky obrátila, důkladně vymyla, položila na odkapávač na nádobí a nechala vyschnout.

S téměř posvátnou úctou jsme se doma starali i o igelitové tašky. Hlavně o ty s cizími nápisy. Měla jsem jednu v osobním vlastnictví. S nápisem Martini, pěkně šustivou a nosila jsem v ní úplně všechno, cvičky na kroužek atletiky, panenky na návštěvu ke kamarádce i jen tak prázdnou krabici (aby v ní něco jako bylo, když jsem si ji brala jako doplněk na cestu mezi lidi). Nosila jsem ji takhle asi rok a půl, než se úplně sedřela písmena a rozpadla se. To bylo pláče. Maminka hrábla do bezedné skrýše a nabídla mi pěkně složenou náhražku z tuhého igelitu s nápisem Ovoce-Zelenina. Tu jsem fakt nechtěla. Ale protože byly v šuplíku složených igelitek desítky, nakonec jsem vybrala.. Bylo na ní něco jako cheap quality. Znělo to světácky.

Kromě sáčků a igelitek, byly rodinným stříbrem i hadříky na nádobí. Než se na trhu objevily houbičky, používaly se všemožné ústřižky. Stříhaly se i spodní kalhotky. Obvykle hodně špatně sály, zvlášť pokud byly ušité z takzvaného trikotinu, asexuální a tělu nepříjemné umělé tkaniny (není divu, že i to nádobí se s nimi blbě mylo.) Když jste s nimi chtěli utřít odkládací plochu dřezu, vytvořili jste tečkovaný obraz, za který by se nemusel stydět ani impresionista Renoir. Dokonale šmudlaly. Zato pánské nátělníky sály dobře. Když se v kuchyni objevily místo kalhotek, byl to svátek. Ze všeho nejhorší byl ale model hadřík-košile. Umýt nádobí s kusem polyesterové látky, k tomu navrch v límci vyztužené umělou hmotou, bylo stejně nemožné jako uspořádat světový pohár ve slalomu u Kolína.

Některé rodinné zvyky byly dokonce nebezpečné až zdraví škodlivé. Třeba čištění uší sponkou do vlasů. „Stejně to s ní jde nejlíp,“ argumentovala maminka, když došly sirky a vata (namotáním vaty na sirku vznikla dnes běžně nabízená vatová tyčinka, jejíž zjevení se v socialistické koupelně rovnalo četnosti přeletu UFO nad Letnou). Pamatuju si, že jsem jednou v rámci nepozornosti namířila pod boltec ostrý konec. Jsem moc ráda, že dnes slyším.

Ani nevinné hadříky nebyly bez rizika. Když visely přes dřezovou baterii, fungovaly jako filtr. Občas cedily vodu, která přes ně protékala. Malinová šťáva tak získala zajímavou příchuť sekané, guláše, čočkové polévky, zkrátka toho, co se zrovna před tím hadříkem mylo.

Tohle všechno a ještě další zlozvyky jsem dostala věnem do své vlastní domácnosti. Když jsem o nich onehdy trochu dotčeně – tónem to jste se na mně ale podepsali – vykládala svým rodičům, můj táta se smál, až se probíhal v pase. Pak na mě mrknul, naklonil se blíž a pošeptal: „Víš, že mámě všechny ty mikrotenový sáčky vyhazuju? Ona je totiž taky pořád vymývá. Sotva je položí na odkapávač, vezmu je a šoupnu do koše. Tajně samozřejmě. A stejně likviduju i igelitky.“

„Hraničí to s úchylkou, co“ mrkla jsem pro změnu na tátu já. Taky je budu vyhazovat, dala jsem si závazek. A zbavím se všech nefunkčních propisek. A nebudu si psát po okrajích novin telefonní čísla, to jsem se totiž taky naučila doma. A nebudu okna leštit novinami, když existuje sprej, co je vyčistí skoro sám. A koupím si na podlahu mop. A… Napsala jsem si seznam všech věcí, které dělám jaksi přes ruku. Byla jich celá stránka.

Ovšem čistit WC mísu a kapky na podlaze koupelny toaletním papírem budu dál, toho se nevzdám! Škrtla jsem razantně položku na seznamu. (Mám totiž pocit, že cokoli se dotkne záchodu a jeho okolí, je nutné ihned vyhodit. A toaletní papír se vyhazuje opravdu snadno.) Můj vynález!

Že je ale naprosto báječný, je jisté, přestože maminka šílí „kolik utratíš měsíčně v drogérii?!“, má dcera už totiž dělá přesně to samé.

napsáno pro Ona Dnes