Můj muž byl nesmírně vzdělaný člověk - vědec. Já jako výtvarnice jsem si dovedla vždy se vším poradit, od vaření, šití až po stloukání poliček. Navíc mě to bavilo a vlastně baví dodnes. Dostávala jsem ale mnoho moudrosti, lásky a opory i v těch nejhorších chvílích života. Stýská se mi.

Můj tatínek byl člověk kterého více poslouchala hlava jako ruce. Určitě by se to časem napravilo, kdyby si nevzal moji maminku, která protože u nich v rodině nefungoval žádný otec, byla naučena všechny i mužské práce dělat sama a tatínkův přístup ji rozčiloval. Tatínkův zájem o další pokusy ji pomáhat, po všech těch připomínkách a kritice rychle vyprchal a nechal ji, ať si to užívá. Díky tomu jsme byly zapojeny my děti, aby se náhodou nestalo, že budeme stejné tak jako on.

Celé moje dětství jsem poslouchala jak je dobře míti chlapa který vše doma opraví, ke každé práci se umí postavit a má chuť stále něco budovat.

V mém podvědomí se to usadilo natolik, že jsem při výběru svého partnera opravdu přihlížela na to, zda je pracovitý a ostatní věci jsem tolik neřešila. 

Dnes s odstupem času se dívám na vše jinak, můj tatínek třeba nic sám nevybudoval, ale zase měl kamarády, kteří byli rádi, že si něco přivydělají a pomohli. Měl rád svoji práci na poště a dělal si ji dobře, u nás se i doma úřadovalo, protože lidé chodili večer pro radu.

Opravdu není důležité kdo co umí, ale jak si umí zařídit, aby vše klapalo. Chlap který doma vše zvládá, ale nic nevyřídí, je při celkovém součtu stejný jako ten, který k manuelní práci moc není, ale zase si umí poradit hlavou, jak z toho vybruslit.

Lituji Vás. Neumím si představit, že by něco takového moje žena dělala. Co nejde přes účet, musím já, jistě víte proč. Ale ženskou si hýčkám. Jsem dědek, ale nic se nemění. Já, potom já a potom ona. Proč myslíte, že půjde pěšky po Šumavě. Aby nezpychla

omlouvám se, ale já vám moc nerozumím:)