Ptát se někoho, koho dobře neznám, kdy kolik a jestli vůbec bude mít děti mi připadá netaktní, jelikož nikdy nemůžu vědět, jestli děti mít může/chce. Není lepší otázka, pokud člověk chce někoho naštvat nebo rozplakat.Na druhou stranu, s tou zumbou mi to tak strašný nebo osobní nepřipadá, to je prostě pokus o nalezení tématu k hovoru. Ale jinak - mně jsou tyhle dotazy celkem jedno, řeknu prostě ano/ne a život jde dál. Ovšem co nechápu, je dotaz "pracujete na miminku?" Z toho mi vstávají vlasy hrůzou. A že už mi jí pár lidí (kupodivu hlavně o generaci starších, než jsem já) položilo. Osvědčilo se mi odpovídat: A jak to myslíte?

:)))

Řečmi jiných lidí ve smyslu nevyžádaných rad a dloubavých dotazů nemá vůbec smysl se zabývat.

A je úplně jedno, co si o vás myslí.

Přesně tak Řeči se vedou a voda teče...

"JÁ" jako jednotka normality ... jak prosté milý Watsne :-):

Jako bezdětná holka původem z vesnice jsem byla tou otázkou obdařena mnohokrát. Po svatbě se modifikovala na: "Tak co, pracujete na miminku?" Až jsem nevydržela a zeptala se: "To se postupuje nějak speciálně? Já s manželem normálně š...ám." (excuse my french) a bylo po otázkách  

Nejhorší je, že se to nezlepší ani v době, kdy je žena těhotná, protože to se otázky rozšíří na: Bylo to plánované, kdy to bude, co to bude, jak se to bude jmenovat a proč takhle blbě nebo proč jméno tajíte.... S blízkými lidmi to ráda proberu, ale proč to zajímá i ty "cizí", to nechápu 

... časem jsem si vypěstovala takový okruh přátel a známých, že takové otázky ani nedostávám. A ti, co se zeptali, se zeptali jen jednou, protože jsem jim odpověděla něco ve smyslu ... a to se musí?

Jinak, pokud by se mě takto někdo zeptal, hned ho zařadím do určité skupiny a vím, že se pohybuje v jiných vesmírech

Hmm...já to měl kdysi přeci jen asi jednodušší...v době, kdy někteří z mých sžáků nebo sžaček jsou i prarodiči, já mám dvě dítka relativně malá a kdysi na podobné dotazy jsem odpovídal:

"Já vlastně ani nevím, oficiálně se ke mně nikdy nic od žádné z potencionálních maminek nedoneslo :)"

Na srazech spolužáků to nejspíš tak bývá, že se někteří potřebují pochlubit se svými domnělými úspěchy a jiní se zase rádi pochlubí s domnělou jedinečností svých skvělých dětí.  Ale v tom počtu, který se obvykle sejde snad není problém najít někoho, kdo je snesitelný. Že se vám to nepodařilo je holt smůla.

Loni jsem byl taky na srazu a potkal jsem tam spolužáka, kterého jsem 35 let neviděl. Pokud ho neuvidím dalších 35 let, rozhodně mi chybět nebude, ale většina ostatních mi nijak nevadila.

A co je špatného na tom, se zeptat?

Chlap to vnímá jinak než ženské.

Ty jsou navzájem pořád ve válce. Každé větě přikládají jiný skrytý význam, někdy i několik.

Já mám rád dotaz "Ty nejezdíš na dovolenou?" Odpovídám obvykle, že jsem na dovolené celý rok. Nebo "Kdy doděláš barák?" "Mně je v maringotce dobře".