Ať se nám prezident nezbortí

Pořád jsem přemýšlela, co mi příprava prezidentské volby připomíná. To vzrušení, zapálení, hemžení, snažení a čachrářství. Už to vím, den, kdy jsem si chtěla coby šestiletá udělat vlastnoručně lampion. Na první pohled se mé srovnání zdá jako nebetyčná blbost, ale pokusím se vysvětlit.

Přesně si pamatuju, jak obrovskou jsem měla do vyrábění chuť a jak jsem se na lampion těšila. Hlavně ať už je a září! Vyškubla jsem se ze školního sešitu list papíru, počmárala ho nedbale červenou a modrou pastelkou a pokusila na něm udělat skládáním varhánky (nic moc). Pak jsem vystřihla ze stejného papíru kolečko. Slepila jsem bílou lepící pastou z oranžovo bílé tuby tělo lampionu a snažila se spojit válec se dnem. Moc to nedrželo, slepenec se jakž takž chytnul asi po minutě, dýl jsem stejně nevydržela čekat. Nahoře jsem nůžkama prostřihla dvě dírky a provlíkla nit (jakože na ní připevním klacek a lampion ponesu). Svíčka! Vyštrachala jsem ze šuplíku ohořelou po minulých Vánocích a vsunula dovnitř. Sirky jsem naštěstí nenašla. Aspoň si vychutnám pocit, jak s lampionem jdu. Zahákla jsem za nit násadu od dětského smetáčku a zvedla. Totální zborcení. Dno se utrhlo, svíčka vypadla, lampion se zcuknul a nit se vytrhla. To bylo breku. Řvoucí mě tehdy maminka odvlekla do papírnictví a koupila mi pěkný kulatý varhánkovatý, s obrázkem...

A ona podoba lampionu s prezidentem? Nadšení, že dílo je na nás! Jenže příprava se zvrtla, ne všechny suroviny kvalitní, honem, honem, ať už to je, domyšleno nic moc, finále se hroutí.

Abych neskončila bez naděje. Onehdy přišla má dcera, že mají ve škole lampionový průvod a že si lampiony vyráběli sami. (Ó bóže!) Vytáhla z tašky něco, světe div se, co opravdu lampion připomínalo. Když jsme v něm spolu rozsvítily svíčku, vydržel celou procházku lesem. A zářil.

Doba povedených lampionů zřejmě teprve přichází.