Já jsem matka, kdo je víc

Já vím, poslouchat cizí lidi se nemá, jenže tohle nešlo jinak. „Je pěkně tlustej. Říkám mu malý Buddha,“ svěřil se třicátník, který seděl vedle mě ve vlaku, druhému třicátníkovi naproti. Byla jsem zvědavá koho že to ti dva, mimochodem žádní trenéři z posilovny, pomlouvají. „Hele, koupil jsem mu triko s namalovanejma prsama a nápisem moc piju, hahaha.“ Moje zvědavost se vytočila do výšky Petřínské rozhledny.

Brzy jsem se dozvěděla, o kom je řeč. Ten vedle mě pokračoval: „Neleze, nepřevrací se, proto je takovej bachor.“ Začalo mi svítat. „Nedělej z toho vědu, ten náš byl taky divnej, pořád jen ležel a tak divně pískal. Ale, neboj, to přejde, je ještě malej, ne? Půl roku, ne? Fakt buď zatím v klidu. Pak je s nima docela sranda.“ Ten druhý, řekl jen „hm“ a plynule přešel na téma zasíťování pozemku a stavební povolení. „Jak jednou kopneš do země, už to to začne, ale taky žádná věda. To zvládneš, uvidíš,“ pokyvoval hlavou ten druhý, tvář mu zářila jako modelce v ateliéru, daleko víc, než když probírali míry a dovednosti dětí.

Usmívala jsem se. Uf, je to paráda, když alespoň polovina dospělé části rodiny zůstává normální. Že alespoň někdo z dvou nastávajících rodičů ihned po spojení spermie s vajíčkem nevypraští oči a ze slovníku vyškrtne jednotné číslo. Že nezačne šišlat, říkat my papáme, spinkáme, kakáme, kojíme (vždycky když řekne někdo „kojíme“, představuju si muže ve speciální podprsence s jednou částí odklopenou, připravenou k akci, přiznám se, tahle vize nedělá dobře mému sexuálnímu životu, musím se jí vždycky hodně rychle zbavit). Zkrátka, že nezblbne.   

Protože, ruku na srdce, milé matky (taky jsem), nám se to občas stává.

Už bylo popsáno hodně papíru o podivné řeči, kterou začínáme mluvit ihned po oplodnění a někdy dokonce ještě před ním! Onehdy jsem pracovně brouzdala mateřskými servery a v diskuzi narazila na roztodivné novotvary. Do slovníku, ve kterém soustřeďuju důkazy lidského zblbnutí, tak přibyl k těhulce (těhotné ženě) a snažilce (té, co těhotná být chce, ale nějak to nejde) taky ovulka (ovulace). Brrr. Před časem jsem dokonce zatleskala, a to nejen obrazně, dětskému lékaři, který v jedné z internetových poraden poslal jednu ze mlékem zblblých ženštin tam, kam patří. Do háje. Napsala mu dotaz, ze kterého by se dalo odtušit, že stůně celá rodina. Něco jako: „Máme teplotu, nedaří se nám ji srazit, vyskákaly nám pupínky, nemůžeme mít neštovice?“ Pediatr odpověděl, „milá paní, vy máte taky teplotu a pupínky? Jestli ne, používejte, laskavě jednotné číslo. Nejspíš bude mít problémy pouze vaše dítě. Přesněji problémy s vyrážkou  a nemocí. Vy máte potíž taky, ale úplně jiného druhu.“ A ještě pro výstrahu všem dodal: „Dámy, pokud mi sem budete neustále psát v množném čísle, přestanu odpovídat. Tečka.“ Jásala jsem, hurá, konečně se našel někdo, kdo trochu zakymácel podstavcem, na kterém se štosují osoby, které by měly být povinně označené cedulí Pozor urputná rodička (od slova rodiče). 

Přemýšlím, kde se to v ženách bere. Přecvaknutí do módu, já jsem matka, kdo je víc. Protože táta je taky rodič, přestože u porodu se vyskytuje jen vně, a žádné přepínání režimů se obvykle nekoná. Zůstávají mile flegmatičtí a pragmatičtí jako chlapíci z vlaku nebo moji známí tři otcové, kterým bylo svěřeno na týden do kempu šest dětí. Přes den děti řvali smíchy při bojovkách a zvečera radostí, že můžou ve stanu mastit karty. „Tak lehnout a spát a ani muk, nebo dostanete na pr... „ zaveleli tátové a odešli k místnímu kiosku. Když šel se jeden vylosovaný po klobáse a dvou pivech na kontrolu a vlezl do stanu k těm svým se slovy „jak to že ještě nespíte, ještěřice“, dostal vynadáno. „Takže tys měl táto klobásu jo? Nezapírej, táhne z tebe! A my neměli celej ani sousto!“

A to ještě dopadly dobře. Syn jiného kamaráda dostal pořádný pohlavek ve chvíli, kdy si tiše stěžoval nad rajskou omáčkou, že pálí. „Tak si ji vyfoukej, ničemo,“ plesk. Jenže ona pálila kvůli chilli paprice, kterou do ní otec nasypal místo obyčejné sladké...

Proč tátové zůstávají sví a matkám občas padá mozek do plín, nechci dlouze zkoumat. Napadlo mě ale řešení, jak se tomu vyhnout. Ten třicátník z vlaku měl totiž svatou pravdu. Z ničeho se nemá dělat věda. Natož z mateřství.  

pro Ona Dnes